Jdi na obsah Jdi na menu
 

Uzdravení 6

Tato svědectví neoslavují žádného člověka. Ukazují pouze na živého Boha. Povzbuzují k víře a vděčnosti. Vedou k pokoře a hledání Boha. Informují o Božích zázracích, které se opravdu staly v církvi v České Republice.

Svědectví z Jeseníku; 14.5. 2007

Jsem členkou KS Jeseník. Jmenuji se Kamila Brabcová a ráda bych s vámi sdílela svoje pocity ze služby Marie v našem sboru. Musím se přiznat, že jsem byla z počátku ke službě Marie trochu nedůvěřivá. Pramenilo to hlavně z toho, že většina členů sboru o ní mluvila s obrovským nadšením a to ve mně vždy vybudí výstražné světýlko. Pak jsem Marii sama poznala a také jsem prodělala křest Duchem Svatým. Otec mne povolal do duchovního boje, o kterém jsem ale téměř nic nevěděla. Právě semináře Marie mi přinesly jedny z prvních informací co vlastně znamená duchovní boj a co obnáší. Obdivuji tuto statečnou ženu, která šla poslušně za hlasem Boha a přestože musela mnoho obětovat, vydala se sloužit do naší, z velké části ateistické země. Vážím si jí hlavně pro její upřímnost. Často při své službě používá příklady ze svého života a na vlastních chybách nás učí. To dokáže opravdu málo kdo.

U nás v Jeseníku má její služba ještě jeden velmi důležitý aspekt. Spojuje lidi z různých denominací. Na její semináře i kázání se scházejí věřící z různých církví a díky tomu vzniká tolik potřebná jednota v těle Kristově.

Mám Marii velmi ráda i jako člověka, pro její skromnost a široké srdce. Musím se přiznat, že mne fascinuje, jak si dokáže zapamatovat jména tolika lidí, se kterými se setká. Jsem vděčná, že jsem ji mohla poznat a děkuji všem, kteří svojí podporou umožňují její službu a službu Karly u nás.

Kamila Brabcová


Svědectví Marty z Ostravy; 8.5.2007

S Marií Elen jsem se seznámila letos v Bohumíně. Má představa o Elen byla (neboť jsem o ní slyšela již z vyprávění), jak už to tak bývá, zcela odlišná od reality. Představovala jsem si ženu okolo 40 let, hnědovlasou a štíhlou. Tudíž jsem byla překvapená, když jsem spatřila korpulentní dámu s krátkými šedými vlasy, radostnou a temperamentní již od pohledu a hlavně jak jsem mohla později poznat – ŽENU STATEČNOU, MILUJÍCÍ HOSPODINA A HLAVNĚ BYTOST S VELKÝM SRDCEM!
Od ledna do března tohoto roku jsme každou středu jezdili do Těšína na její biblické hodiny. Poprvé, za svých 15 let křesťanského života, jsem zde v hojnosti mohla poznat Ducha sv., o kterém mj. Elen také vyučuje. Její vyučování jsou nejen vedená Duchem Božím, ale i samotné kázání „píše“ Duch sám. Byla jsem osvobozena z řady démonů a to jen díky Ježíši, Hospodinu a Duchu sv., který si použil Elen právě k této službě. Jsem ráda, že tak požehnanou sestru v Kristu mohu znát osobně.

Marta z KS Ostrava


1.5.2007
Svědectví z Přerova o službě vnitřního uzdravení

Ráda bych vydala svědectví o službě Boží služebnice - argentinské misionářky, sestry Marie Eleny Ruzicky, která momentálně působí v Apoštolské církvi Český Těšín. Nejdříve tedy něco na úvod a na vysvětlenou.
Dlouhou dobu, prakticky od svých dětských let, jsem pociťovala ve svém nitru stavy úzkosti, nervozity, deprese. Byla to vlastně moje obvyklá, normální nálada.
Objektivně ani nebylo divu – vyrostla jsem v rodině s neurovnanými poměry. Otec, nejmladší syn ze l2 dětí, sám dítě alkoholika, se naučil své problémy řešit rovněž alkoholem. Matka, která od útlého dětství nevyrůstala ve své rodině, ale u příbuzných, protože ji její vlastní matka odmítla, se upnula na fyzickou práci a dřinu, kterou chtěla dosáhnout jednak společenského uznání a přijetí od lidí, jednak hmotného zajištění sebe i své rodiny. Dnes se tomu říká workholismus, pracovní nasazení, kterému se obětuje všechno. Věřila sice, že existuje Bůh, ale její modlitby byly většinou zaměřeny k Panně Marii, i když ji otec bil a posmíval se jí pro víru. On sám byl ateista. Nakonec měla matka závažné zdravotní problémy jak tělesné, tak i nervové. Rodiče spolu neuměli žít, nerozuměli si a napadali slovně i fyzicky. Na druhé straně nebyli schopni tuto situaci vyřešit, alespoň ve slušnosti se rozejít. Jako jejich druhé dítě, které se jim narodilo až v pozdějším věku, jsem mnohokrát trpce litovala, že se raději nerozvedli. Téměř jsme nevěděli, co je to radost. Zato křik, nenávist a hádky, různé problémy pramenící ze špatných rodinných vztahů byly u nás na denním programu léta, desítky let. Nechyběly ani občasné návštěvy policejních hlídek a sanitek protialkoholní záchytné stanice, které otce odvážely, návštěvy sociálních pracovnic, atd. Bydleli jsme sice v domě na samotě, ale takovéto věci se neutají. Zvláště, když si matka na otce stěžovala, kamkoli přišla, každému ze známých, koho potkala. Kromě toho, co jsme denně prožívali, matka totéž ještě mnohokrát ústně komentovala, naříkala a zlořečila. Někdy jsem měla jako dítě dojem, že život se z ničeho jiného neskládá, než jen ze smutných věcí a ostudy. Dnes je mi téměř 47 let, ale tyto řádky se mi nepíší lehce ani po delším časovém odstupu.
Už od dětských let jsem se cítila jaksi jiná než ostatní děti a asi jsem jiná i byla. Neuměla jsem se smát a hrát si jako ony – něco mi v tom bránilo a spolužáci se mne stranili, nezvali mne ke svým hrám. Jen těžko jsem si hledala kamarádku. Trpěla jsem nespavostí. Ve škole jsem měla dobrý prospěch a to jediné mne drželo, jinak jsem se cítila špatně. Toužila jsem odejít z toho prostředí, mít někoho, s kým si budu rozumět, s kým budu žít jinak a líp. V 21 letech jsem se vdala, pak se nám narodila dcera. Moje manželství prvních 10 let nebylo dobré, cítila jsem se skoro ještě hůř, než kdysi v dětství. Desáté výročí naší svatby jsme hodlali „oslavit“ rozvodem. Ještě před tím jsem se seznámila se znovuzrozenými křesťany, kteří se za nás modlili. Uvěřila jsem, přijala Pána Ježíše a poprosila Ho, aby zachránil život můj i mé starší dcerky, tehdy ještě malé. On se k nám sklonil a učinil to. Pak jsem se i já modlila za mého muže a další lidi. Asi do roka poté uvěřil i můj manžel a vydal svůj život Pánu Ježíši. Nedlouho potom jsme byli pokřtěni v Duchu svatém. Bylo nám 32 – 33 let. Od té doby uplynulo 15 let. Postupně jsme se učili normálně žít. Nejzávažnější problémy se vyřešily hned, řada věcí ale trvala léta. V našem životě mezitím nastalo hodně změn, narodila se nám druhá dcerka. Manžel teď slouží v místním sboru ve funkci presbytera. Zdálo by se, že už je vše v pořádku.

Čeho jsem se ale nikdy nezbavila, byly deprese. Je pravda, že v době mého obrácení a znovuzrození výrazně ustoupily. Cítila jsem se tehdy pár měsíců radostná, přijala jsem, že život začíná znovu, že teď už nejsem na nic sama. Toužila jsem sloužit Bohu, být užitečná.

Časem se ale začaly úzkosti ozývat znovu, stále častěji. Milovala jsem Ježíše, svého Pána, ale bývalo mi těžko. Zvláště v dobách starostí souvisejících s příbuzenskými vztahy jsem se cítila hodně špatně. Léta jsem se modlila za svoji matku, která vůči mně často používala různých manipulací a sestru, která mě neměla ráda, za klid a pokoj v rodině. Opakovaně však docházelo k situacím, když už se zdálo, že se věci opravdu pohnuly k dobrému, že na poslední chvíli se všechno jaksi zkazilo. Nakonec jsem prožívala depresi už jako cosi obvyklého, co je nedílnou součástí mojí osoby. Bylo mi to líto kvůli mé rodině, mým dětem. Snažila jsem se ze všech sil nedávat najevo, jak se doopravdy cítím. Hrála jsem si s malou dcerkou, zpívala jí, modlila se s ní, nebo starší dceři vyprávěla vtipy a současně se mi vevnitř chtělo plakat a křičet, vypařit se do vzduchu, být neviditelná, toužila jsem přestat existovat … Výsledkem byla jakási snaha, strnulost, rozpolcenost, víc jsem nedokázala.

Hledala jsem pomoc, ale nenacházela. Nechápala jsem to. Mně nedělalo nikdy problém modlit se za jiné lidi, kteří byli v jakýchkoliv těžkostech či nouzi, třeba se i postit. Nebo jim jen tak pomoci obyčejnou, praktickou službou. Dát jim najevo solidaritu. V našem domácím sboru panuje názor, že každý křesťan prochází nějakými problémy a zkouškami, ale s modlitbou a důvěrou v Boží lásku a pomoc musí být schopen je překonávat, pokud ovšem patří Bohu. Když se to nedaří, pak za tím něco musí být. Nejspíše nevyznaný hřích, nevydanost Bohu, nebo nějaký podobný závažný handicap, jako je nedostatečná víra, atd. Když jsem se někomu svěřila, setkala jsem se obvykle s nediskrétností. Brzy se vše dozvěděli i další lidé, kteří tuto informaci nebrali jako námět na modlitbu, ale jako zajímavost, kterou je možno sdílet s jinými, třeba i nevěřícími. Nakonec jsem se lidem raději vyhýbala. (Dnes jim to nemám za zlé. Můj problém byl netypický, ani křesťané nerozuměli a nevěděli si s tím rady, nebyl nikdo, kdo by mi byl schopen pomoci. Maximálně jsem se setkala s dobře míněnými radami, jako vyhledat psychologa, nechat si napsat léky na zklidnění, usilovat o trpělivost)

Účastnila jsem se i různých křesťanských setkání a konferencí, s prosbou o modlitbu uzdravení. Četla jsem knihy takto zaměřené – hlavně od Dereka Prince. Vyznávala jsem hříchy své vlastní, i zástupně hříchy rodičů, předků, které jsem ani osobně neznala, modlila se, držela půst. Ale výraznější změnu jsem neviděla.

Nejhorší bylo, že jsem postupem času začala pochybovat o Boží lásce ke mně. Nikdy jsem sice nepřestala vážit si Ježíše Krista za Jeho oběť na kříži, kterou vykonal pro lidstvo, za to, že moje děti mohou být (a také jsou) zachráněny, protože i ony vydaly svoje životy Pánu Ježíši. Byla jsem vděčná za tyto veliké věci. Ale přestávala jsem věřit, že mu záleží i na mé osobě. Připadalo mi, že mne snad nepovažuje za dostatečně hodnou své přízně, svého požehnání. Nejspíš přes svou snahu nejsem dost kvalitní služebnice. Asi nejsem schopná být způsobilá pro Jeho účely a záměry. Přitom jsem byla svědkem toho, jak jiní křesťané, kteří si takovéto těžkosti nedovedli ani představit, naopak mne třebas i zlehčovali, byli požehnáním přímo zahrnuti. Nesla jsem to jako bolestnou křivdu.

Bylo to vše pro mně o to těžší, že jsem vzhledem ke své minulosti měla velikou potřebu přijetí, aby si mne ostatní lidé jako člověka vážili a naslouchali mi. Ale všechno bylo právě naopak, s železnou pravidelností přicházel posměch, odmítnutí, nepochopení, ba i pohrdání, z toho pak pramenila izolace. Ocitla jsem se v bludném kruhu úzkosti, lítosti, sebeobviňování, potlačované i vyznávané hořkosti, nedůvěry vůči Bohu. Moje snahy vycházet se svým okolím po dobrém vyznívaly naprázdno. Oni nechtěli moji snahu. Chtěli, abych byla „normální“, ovšem podle jejich poznání a měřítek. Byla jsem v pasti, ze které nebylo úniku. Nakonec jsem rezignovala. Řekla jsem si : pomoc pro mne stejně žádná není a tak se alespoň z vděčnosti Bohu, který spasil mé děti, budu věnovat pravidelným přímluvným modlitbám, za rodinu a okolí. Tím snad nic nezkazím. Třeba je to jediné, čím Bohu můžu přijít vhod. Musím přece čas do své smrti využít na něco užitečného. Už to tu na světě musím nějak vydržet, nic jiného mi nezbývá. Vstávala jsem k modlitbě denně ve 4 hodiny ráno, před odchodem do práce a přinášela Bohu moji rodinu, příbuzné, lidi ve sboru, spolupracovníky, sousedy, město, kde bydlím, i lidi v moci postavené.

Po několika měsících se situace jaksi stabilizovala. Také se mi dostala do ruky knížka Dereka Prince : Moc vyhlašování. Uvědomila jsem si, jak velmi potřebné je vyhlašovat biblické principy - Boží panství nad světem, vítězství nad zlem, Boží slovo o zdraví, ochraně, požehnání. (Domnívám se, že tato kniha by neměla chybět v žádné křesťanské rodině.) Začala jsem denně v rámci modliteb vyhlašovat a proklamovat Boží slovo. Zjistila jsem, že modlitby přece jen přinášejí ovoce. Dříve neřešitelné potíže se daly do pohybu, děly se dobré věci.

Ale situace se opakovala, problém se obloukem vrátil : Delší dobu jsme s manželem řešili jednu závažnou věc v blízkém příbuzenstvu, která se i nás osobně týkala a se kterou jsme nemohli hnout. Postupovali jsme opatrně, krok za krokem, s modlitbou, půstem, vyprošováním moudrosti od Boha a jeho řešení. Když už se zdálo, že vítězství je na dosah, nastalo náhle prudké, výrazné zhoršení. Už jsem nepochybovala o tom, že to není jen tak, že za tím musí být silný duchovní odpor. Ale nevěděli jsme si rady, co dělat. Z naší strany jsme udělali snad všechno, víc už nebylo v našich možnostech.

Seděla jsem jednou večer u počítače, brouzdala po internetu na křesťanských webech a hledala jakékoliv povzbuzení, abych aspoň na chvíli zahnala tíseň a přišla na jiné myšlenky. Přitom jsem narazila na svědectví o službě vnitřního uzdravení sestry Marie Eleny Ruzicky a její dcery Marie Carly Ruzicky. Jsou to misionářky, které byly vyslány do naší země svým sborem v Argentině, aby zde sloužily svými duchovními dary. Svědectví, které jsem si přečetla, mne povzbudilo natolik, že jsem se rozhodla se s Marií Elenou kontaktovat a ona mne ochotně pozvala na svoji skupinku vyučování a vnitřního uzdravování do Českého Těšína.

Do Těšína, kam mne doprovázel můj manžel, jsem jela se smíšenými pocity. Po mých předchozích zkušenostech se ve mně střídala naděje i obava ze zklamání.

Atmosféra na skupince se nám však velmi líbila, ve společenství bylo znát přijetí a lásku, silnou přítomnost Ducha svatého. Vyučování bylo dobré a biblicky správné. Pak sestra Marie Elena sloužila modlitbou za vnitřní uzdravení, žehnala a vyháněla démony. Věnovala se takto i mně. Se svojí dcerou mezi sebou mluvily španělsky a jediné slovo, kterému jsem rozuměla, bylo „muerte“. Vím jen tolik, že to znamená „smrt“, jednalo se tedy zřejmě o ducha smrti, kterého sestra Marie Elena rozpoznala a za modlitební podpory své dcery Carly s autoritou vyháněla. Na závěr nám doporučila, abychom přijeli vícekrát, protože se jedná o různé věci a prokletí i z předchozích generací, které je třeba postupně zlomit, a to nejen u mě, ale i u mého manžela. Doporučila nám denně se přikrývat Ježíšovou krví, která je naším životem i lékem a používat Boží zbroj.

Už cestou domů jsem se cítila velmi uvolněná a následující dny jsem prožívala pokoj, jaký jsem dříve neznala. Ulevilo se mi, cítila jsem, jakoby ze mne spadl veliký kus těžkého břemene, doslova se mi lehčeji dýchalo. I můj muž si u mne povšiml změny v chování. Po dlouhé době jsem byla schopna se od srdce zasmát.

Závěrem chci poděkovat našemu Pánu Ježíši Kristu, který nám svojí obětí na kříži vydobyl možnost uzdravení a vysvobození. Děkuji za to, že si vyzbrojil a používá sestru Marii Elen, která pevně stojí v Boží autoritě, avšak slouží soucitně, s láskou a pochopením. Děkuji též za sestru Marii Carlu, která slouží stejnými dary, oddaně a s nasazením v této tolik potřebné službě. Pochválen buď Ježíš Kristus na věky věkův. Amen.

Karla Došková, Přerov


Svědectví Petra z Těšína; 6.3. 2007

Když jsem se poprvé setkal se službou Marie-Elen, nejprve mě to fascinovalo. Vždycky jsem obdivoval s jakým zápalem a nasazením sloužili lidé pocházející z Argentiny jako Claudio Freidzon, Carlos Anacondia a další.

Službu Claudia Freidzona jsem zažil i s mou manželkou velmi krátce po našem obrácení a právě na tomto shromáždění byla má žena osvobozena. Mělo to co do činění s nějakým druhem chorobného strachu.

V průběhu pár let se stávalo, že nám Bůh dával do cesty lidi, kteří zjevně trpěli nějakou formou duchovního útlaku. K tomu abychom jim pomohli se zdálo, že nepomáhala ani naše snaha a měli jsme pocit že často ani modlitby ne. Dostávaly se nám do rukou knihy s vyučováním od autorů jako Derek Prince, Neil Anderson, sem tam jsme zaslechli něco od jiných křesťanů.

I když nám to připadalo jako něco nového, zjišťovali jsme, že vyučování v jejich knihách je postaveno převážně na biblickém základě a pak taky na praktických zkušenostech. I my sami jsme se párkrát octli v situacích, kterým jsme nerozumněli, jen jsme vnímali nějaký útlak a jako by se někdy vracely nějaké věci z minulosti a chtěly nás vtahovat zpět . Často jsme si přáli setkat se s někým, kdo má zkušenosti se službou osvobozování. Proto jsme byli moc rádi, když jsme se dozvěděli, že ve sboru AC v Českém Těšíně slouží misionářka z Argentiny. V té době vedla takovou menší skupinku lidí převážně z místního sboru. Začali jsme ji celkem pravidelně navštěvovat. Shodou okolností to bylo v době kdy náš domovský sbor ukončil činnost kvůli velmi malému počtu členů. Hledali jsme sbor ke kterému bychom se připojili a rozhodli jsme se právě pro tento sbor.

Pamatuji si, že Marie na skupinkách hodně vyzývala k tomu, abychom se nestyděli vyznávat před sebou hříchy a mluvit o tom co prožíváme. Na jedné z prvních skupinek jsem se rozhodl pro takový krok a vyznal jsem, že mívám často pokušení vyhledávat pornografii. Jeden bratr se mě zeptal jestli jsem ji často vyhledával ve starém životě a nabídl se, že se se mnou bude modlit. Pak se za mě modlila i Marie a opravdu po krátkém čase jsem mohl vidět účinek těchto modliteb. Nějaký čas jsme oba s manželkou chodili na skupinky pravidelně a já jsem měl možnost sloužit i chválou. Byl to pro mě dobrý čas, který mě hodně přibližoval k Bohu a taky biblické vyučování mi pomáhalo rozumnět některým věcem. Skupinky se časem začaly rozrůstat v takové menší shromáždění a navštěvovali je hodně lidé i s jiných sborů .Párkrát navštívil tyto skupinky i náš pastor a po nějakém čase vedl sérii vyučování na téma „Duchovní boj“ společně s Marií, což bylo velice zajímavé a přínosné. Líbilo se nám to natolik, že jsme si z celé série vyučování pořídili kazety . Od té doby jsem se přestal dívat na skupinky , které vedla Marie a na nedělní shromáždění tak odděleně . Pomohlo mi to nesoustředit se tolik jen na určitou oblast křesťanství a hodně jsem si oblíbil nedělní vyučování a začal jsem si více uvědomovat že jsem součástí sboru.

Když jsem navštěvoval skupinky Marie Elen, prožíval jsem hodně vzrušujících chvil, kdy jsme s ostatními dlouhý čas uctívali Boha a očekávali na něj, nechávali jsme si od něj sloužit, ale taky jsme se učili jak sami používat autoritu, kterou nám dal, používat Jeho slovo jako zbraň a rozpoznávat d'áblovu taktiku . Krátce před tím a potom co se nám narodila dcera jsme přestali mít na navštěvování skupinek čas. Byla to trochu škoda , protože věřím , že bylo stále co se učit, hlavně samostanosti a schopnosti sloužit druhým lidem a zůstávat v modlitbách a hledání Boha. Taky si velmi vážím toho, že nám Marie věnovala i osobní čas, kdy jsme se mohli více poznat a stále je pro nás velkým příkladem ve svém nasazení a vytrvalosti ve službě. I když jsme už neměli čas chodit na skupinky, vždycky byla ochotná se za nás modlit, když jsme jí zatelefonovali, nebo jsme se potkali v neděli ve sboru. Dodneška využíváme to jsme se naučili, zejména když cítíme, že se děje něco co vybočuje z normálního dění. Docela nedávno se nám stalo, že jsme se s manželkou hodně hádali a nechali jsme se někdy hodně unést. Jednoho dne naše šestnácti měsíční dcerka strašně dlouho plakala a křičela. Nejdříve jsme dlouho hledali nějaký důvod, ale když si lehla na zem a bouchala do ní rukama i nohama a působilo to jako nějaký hysterický záchvat bez sebemenší příčiny, najednou jsme si rychle uvědomili co se děje a co je potřeba udělat. Okamžitě jsme vyznali před Bohem jak hrozně jsme se jeden k druhému chovali a jak jsme tím ubližovali naší dceři. Uvědomili jsme si, že i přes to že nám Bůh několikrát ukázal jak se mu naše hádky nelíbí, byli jsme tak tvrdohlaví, že nás zastavilo až to když dopustil aby na to doplatilo naše bezbranné dítě, které za nic nemohlo.
Po tom co jsme se usmířili a vzájemně si odpustili, jsme mohli prosit Ducha svatého aby nás vedl v modlitbě a mohli jsme použít Boží autoritu abychom vyhodili nečistého ducha, který trápil naši dceru .

Petr z Těšína

 

Náhledy fotografií ze složky Marie Elena Ruzicka

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář